2.    Kapitola

      Jako první se vzpamatovala Tsunade

            ,,Co to mělo znamenat? Naruto? Sasuke?“zahromovala, aby skryla dojetí a slzy, které se jí stejně nedařilo potlačit. Naruto se drze usmál.

            ,,No nechtěli jsme zbytečně riskovat,“ ušklíbl se dotazovaný blonďák.

,,Takhle jsme měli dost času na případný rychlý únik.“

            Pátá se nad tím pozastavila. Ale po chvíli kývla jako, že rozumí. A ona opravdu rozuměla. Dokud se Naruto nedozvěděl verdikt, byl Sasuke stále psanec. Naruto ať byl jakkoliv zbrklí, by nikdy neohrozil svého nejlepšího přítele.

Každý kdo tam stál, v tu chvíli z toho byl v šoku. Už je to sedm let co musel Sasuke odejít a Naruto zmizel s ním. Nikdo si nemyslel, že je ještě někdy uvidí. Hledali je, samozřejmě, dokonce i přes zákaz Páté. Bohužel nikdy se jim nepodařilo je najít. Vypadalo to, že se propadli do země. Teď jsou tady, před nimi a tolik se změnili, ale přitom tak málo. Nevěděli co si o nich myslet.

            Všichni se už jakžtakž vzpamatovali, i když některým tekli po tvářích slzy a jiní je urputně polykali a otírali oči. Jediný kdo vzlykal nahlas, byla žena s růžovími vlasy uprostřed davu. Plakala, hlavu položenou v dlaních a tiše šeptala jména obou mladíků. Ostatní věděli, jak strašně trpěla, když zmizeli. Dostávala se z toho několik měsíců, těch několik dalších let na ně často vzpomínala. Už si začínala myslet, že jsou mrtví a nikdy se nevrátí. Najednou jsou před ní oba dva živý a zdraví. Cítila, jak na ní přichází vztek. Šok a radost se pomalu utápěli pod návalem zuřivosti. Měla chuť je oba zabít. A taky to udělá, teď hned a tady! Cílevědomě zamířila k oběma mužům a odstrkovala z cesty každého, kdo jí stál v cestě.

            Naruto i Sasuke viděli, jak k nim míří, taky si všimli Sakuřina vzteku. Okamžitě nasadili omluvné obličeje a začali couvat. Jakmile měla Sakura tenhle výraz věděli, že je zle. Tohle se opravdu nezměnilo. A předpokládali, že její síla za tu dobu co se neviděli, ještě vzrostla.

            Jenže jak se zdálo, překvapením toho dne ještě nebyl konec. Z lesa se najedou, vyřítilo stvoření se záplavou blond vlasů. Běželo jako by hořelo a cestou vykřikovalo Narutovo jméno. Přídavek jaký k jménu dodávalo, zastavil Sakuru na její cestě za pomstou v podobě zlámání pár kostí provinilcům. Ve tvářích přihlížejících byl údiv a překvapení. Ozval se Narutův hlasitý a rezignující povzdech. Okamžitě se k němu upřela pozornost všech přihlížejících, ačkoli zrak jim stále ulpíval na tom drobounkém stvoření.

            ,,Sakra. Já na ní v tom šoku zapomněl. Už zase mě neposlechla a to tam byla jenom hodinu“

            ,,No posledně to bylo horší,“ ozve se Sasukeho odpověď

,,Vydržela tam jenom půl hodiny.“ Ostatní samozřejmě rozhovor bedlivě poslouchali, pohled přilepený na  postavičce vyběhnuvší z lesa, ale někteří se přeci jenom podívali na ty dva, jestli to myslí opravdu vážně. Stvoření celou cestu pokřikovalo:

            ,,Naruto- sama….Naruto- sama…“ vysokým ženským hláskem. Načež ta osůbka vlétla zmiňovanému do náruče a naposledy zašeptala.

            ,,Naruto- sama.“ pak se ani nehla. Blonďák si ještě naposledy povzdechl a podíval se na drobnou žínku ve svých rukách.

            ,,Sayo.“ Oslovil tu drobounkou osůbku, kterou svíral v náručí.

            ,,Sayo, jak dlouho sem ti řekl, že máš počkat v lese?“ zeptal se ženy/dívky. Ta ještě více zavrtala obličej do jeho hrudníku a potom dušeným hlasem odpověděla.

            ,,Hodinu, a nebo dokud mi nedáte vědět dřív Naruto- sama.“

            ,,Aha, a jak dlouho si tam byla Sayo?“

            ,,Nevim.“ Ozvalo se stručně.

            ,,Ach jo.“ Povzdechl si Naruto a snažil se od sebe dívku odtrhnout. Ta ho ovšem stiskla ještě pevněji až si Naruto připadal jako v kleštích. Podíval se na Sasukeho, který se očividně výborně bavil a ostatní přihlížející jednoduše ignoroval. Nechtěl teď nic vysvětlovat.

            Pohled mu opět sklouzl k Saye, která se ho držela jako klíště a nejevila známky, že by ho chtěla v nebližší době pustit. Nebo smrtící sevření alespoň uvolnit.

            ,,To stačí Sayo. Všechno je v pohodě. Nezlobím se na tebe. Měla si strach, ale teď už mě pusť, ano!“

            Dívka lehce přikývla a naposledy se k Narutovi přitiskla a potom kousek poodstoupila. Netrvalo to ale dlouho.

            ,,Naruto?“ Sakura to už nemohla vydržet. Nejdřív se před ní objeví Sasuke s Narutem oba živí a zdraví. A teď se k Narutovi, podle ní naprostému idiotovi, tiskne ženská, kterou v životě neviděl a oslovuje ho pomalu jako boha. Netušila co si o tom má myslet. Věděla, že se ptá za všechny ostatní.

            Po vyslovení svého jména sklouzl Naruto pohledem ze Sayi na ženu, kterou, kdysi snad i miloval. To už bylo, ale hodně dávno.

            ,,Ano Sakura – chan?“ bohužel se mu nedostávalo moc vzduchu, jelikož při zaslechnutí sakuřina neznámého hlasu se Saya rychlostí blesku přemístila za Naruta a omotala kolem něho ruce jako liány. Potom opatrně vykukovala zpoza Narutova ramene jedním očkem a oplácela všem jejich zkoumaví pohled.

            Jak to Sasuke uviděl, dal se do hlasitého smíchu. Smál se a nemohl přestat. Rukama občas otřel slzy, které mu tekli z očí. Blonďák po něm střelil znechuceným pohledem, načež se zřejmě rozhodl ho ignorovat a opět se věnoval Sakuře.

            ,,Co se děje Sakuro – chan?

            ,,Co se děje!? Co myslíš?“ odsekla mu ironicky Sakura.

            ,,Nevím“ po krátké odmlce nahodil Naruto poťouchlí výraz a dodal:

 ,,Tak mě skoro napadá, že nás nevidíš ráda.“

            Jak to dořekl, hned by to radši vzal zpátky. Sakura se opět rozpálila doběla. Už, už se na něho chtěla vrhnout, ale bohužel jí v tom něco, nebo spíš někdo zabránil. Sasuke se totiž rozesmál ještě víc. Už lapal po dechu a držel se za břicho. Sakura se na něho nechápavě dívala. Takového Sasukeho neznala, vždycky to byl ten arogantní, nesmějící se chlapec. Toho smějícího se muže před sebou nepoznávala. Byl to cizinec se známou tváří a hlasem. Po chvíli dostal Sasuke škytavku a to se zase rozesmál Naruto.

            ,,Patří ti to!“

            Všichni je nechápavě pozorovali. Vzpomínali, že byli věčně rozhádaní, neshodli se v ničem a teď najednou se kolem nich vznášelo něco, co bylo nepochopitelné a nemohli to rozeznat. Něco se změnilo. Na to budou mít ještě dost času. Teď je zajímalo něco jiného.

            ,,Naruto. Kdo je to?“ nakonec to opět rozkousla Tsunade.

            ,,Kdo? To je přece Sasuke.“

            ,,Bože, pořád je to stejnej idiot.“ Téměř neslyšně si povzdechla Sakura. Kdosi za ní se polohlasně uchechtl. Tsunade všechno ignorovala, zaměřená na svůj cíl.

            ,,No ona.“

            ,,Jo tak, to je Saya.“

            ,,To jsme už pochopili,“ nezdržela se Tsunade sarkasmu. ,,Ale co tu dělá?“

            ,,Jo tak!! Cestuje s námi. Už dlouho. Patří k nám. A pokud se chcete zeptat na něco víc, klidně, ale ne teď.“ Dodal rozhodně Naruto. Bylo vidět, že to myslí vážně. ,,Jsme celkem unavení po dlouhé cestě. Dali bysme si něco k jídlu a odpočinuli si. Pokud máme kde. Předpokládám, že naše byty se nepoužívaly a neuklízeli, že?“

            ,,Chci odpovědi Naruto.“ nedala se Pátá. I ona rozpoznala skryté ostří v narutově předchozí větě. Taky tušila, že ty dva není radno podceňovat. Byli pryč moc dlouho na to, aby se nic nového nenaučili. Narutova následující věta ji ale trochu uklidnila, tak se rozhodla, že jim pro dnešek ustoupí.

            ,,Dostanete je. Ale ne teď hned.“

            ,,Předpokládáš správně. Dám vám k dispozici dům na kraji Konohy“ Vrátila se tedy Tsunade k předchozímu tématu.

            ,,Díky.“

            Tsunade-sama se otočila, přeměřila pohledem čumili, kteří se tam už stihli nahromadit. Ten pohled byl dost děsivý, takže se valná většina zamířila pryč. Museli se přece postarat o to, aby se ta zpráva roznesla dál. Zůstali pouze nejbližší přátelé a kolegové.

Tsunade se pomalím krokem vydala směrem k domu, který se rozhodla dát k dispozici těm třem. Naruto, Sasuke a Saya se vydali za ní. Prošli městem kolem známých míst jako škola, rámen krámek, květinářství ininých rodičů, akademie. To všechno vyvolávalo vzpomínky. Většinou šťastné.

Za nějakou dobu došli k malému domku, před kterým se Tsunade zastavila. Otočila se před navrátilce.

,,Tohle je dům, který můžete používat. Nechám vás odpočinout. Ale zítra chci odpovědi a vysvětlení. Tomu už se nevyhnete.“      

,,Díky Tsunade-sama.“ promluvil Sasuke. Naruto se zdál být trochu mimo. Jako by nad něčím usilovně přemýšlel. Pátá jenom kývla hlavou, otočila se k odchodu, když se zarazila. Podívala se na zbytek lidí, kteří je doprovázeli. Byla to Sakura, Kakashi, Ino, Hinata, Kiba a ostatní. Bylo jí jasné, že si s nimi chtějí promluvit. Ona sama to přeci chtěla taky, i když možná z trochu jiného důvodu než oni.

,,Vy všichni. Odchod!“ houkla na ně.

,,Ale Tsunade- sama…“ pokoušela se odporovat Sakura.

,,Řekla sem odchod.“ Zařvala Pátá. Okamžitě jim došlo, že je opravdu naštvaná. Tak se jenom rozloučili s Narutem a Sasukem a vydali se domů. Tsunade počkala, až se všichni rozejdou, otočila se k odchodu a chystala se odejít.

,, Díky Tsunade- sama“ zavolal za ní ještě jedou Sasuke. Ta jenom kývla hlavou, jako že rozumí a byla pryč.