7.   Kapitola

Když se konečně vypotácel z koupelny, a zamířil k tažce aby si vyndal alespoň věci, které bude potřebovat do zítřka a něco na převlečení, přece jenom v tomhle oblečení byl od včerejšího dopoledne, kdy nasedal do letadla. Ke své tažce se ale nedostal. Cestu mu přerušil zvonek u dveří.

XXX

Peter se trochu mrzutě vydal ke dveřím. Neměl ani trochu náladu na zvědavé sousedy a plané plkání, či dokonce na navazování sousedských vztahů. Ten „nechtěný“ citový výlev před několika minutami ho neuvěřitelně vyčerpal. Když se k tomu připočte únava po skoro čtyřiadvaceti hodinové cestě, divil se, že ještě stojí na nohou a neleží někde na zemi v bezvědomí. I tato možnost se mu momentálně zdála lepší než zdvořilá komunikace s cizími lidmi, na kterou se v tu chvíli vůbec, ale vůbec necítil. Jenže tušil, že pokud neotevře ty zatracený dveře, tak ten kdo je za nimi to jen tak nevzdá a je dost pravděpodobné, že se k němu bude dobývat ještě urputněji. Zvuk zvonku se mu zařezával do hlavy jako pekelně ostrá žiletka a ještě zhoršoval jeho bolest hlavy.

Cestou ke dveřím mu mezi dalšími myšlenkami probleskla myšlenka na jídlo. Prudce zatřepal hlavou, aby stále neodbytnější myšlenky na stravu zahnal. Pochyboval o tom, že v tomto domě budě něco poživatelného. Ale na druhou stranu, třeba ten skřítek co tu uklízel, se rozhodl nechat tu i nějaké jídlo. Hlavou mu probleskla myšlenka, že by to stálo za prozkoumání. Musel vynaložit velkou část své vůle, aby se nerozběhl do kuchyně a nezačal prohledávat skříňky, jestli se jeho předpoklad, nebo možná spíš tužba vyplnila. S doslova řvoucím žaludkem hlady, se blížil ke dveřím a cestou přemýšlel, jestli to vydrží až do rána. Nechtělo se mu teď nikam volat. Nebyl si totiž jistý, jestli by vydržel vzhůru do té doby než by mu jídlo přivezli a pokud by měl usnout, rozhodně neplánoval po hodině vstávat, byť by to znamenalo jídlo. S mírně naštvaným výrazem ve tváři prudkým trhnutím otevřel vchodové dveře a zůstal zaraženě stát.

Bezhlesně zíral na drobnou ženušku před sebou. Ta na něj upírala klidné tmavě hnědé oči v koutcích mírně zešikmené. Zdálo se mu na ní něco povědomé. Chvíli si jí pozorně prohlížel, než mu to konečně došlo. Ty oči! Ty oči už někde vyděl, byl si tím naprosto jistý. Najednou jako by dostal ránu mezi oči. Ten drobek z dnešního poledne. Ano to sedí, určitě to bude její … co? Bratr? Bratranec? Při bližším zkoumání si uvědomil, že drobná žínka před ním musí být mnohem starší, než na kolik by jí typoval po prvním pohledu. To přece není možné! Nebo ano? Bylo to možné? Bylo by možné, aby ten kluk z dnešního rána byl její syn? To přece …

Peter několikrát zamrkal, jak se jeho unavený mozek prohrabával získanými informacemi a snažil se je vyhodnotit. Naštěstí mu celkem rychle došlo, že před jeho dveřmi jenom tak, ale má k tomu nějaký důvod. Zatímco on tady stojí a zírá jako tupec. Už se chystal, že jí pozdraví, slušně se zeptá, co jí přivádí k jeho dveřím a slušně jí vyprovodí pryč, protože opravdu neměl náladu na jakékoli navazování sousedských vztahů. Jenže jeho pozornost upoutal pohyb za ženinými zády. Objevil se záblesk světlé barvy, aby následně zase zmizel za drobounkou hradbou ženiných zad. Zaměřil na tu záhadu veškerou svojí pozornost a objevil malou blond holčičku se zelenými kukadly, teda vlastně jenom jedním, které na něj upírala stále se ale ukrývajíc za drobnými zády. Na první pohled ženě nebyla vůbec podobná. Ovšem při trochu delším pohledu se začali objevovat společné rysy. Bylo více než očividné, že holčička je pravděpodobně podobná druhému z rodičů. Bylo to krásné dítě. Přestože bylo zřejmé, že ze dvou sourozenců podědil matčinu křehkost starší chlapec, dívenka před ním byla jako panenka.

Holčička stále zvědavě vykukovala zpoza matčiných zad a vrhala na něj jeden zvědavý pohled za druhým. Peter přejel pohledem z jedné na druhou. Bylo jasné, že se snaží pochopit, o co tady jde, ale jeho unavený mozek už další informace prostě přestal vstřebávat.  Žena před ním se mírně pousmála úsměvem Mony Lisy, jako by mu naznačovala, že se neděje nic divného a pokud bude chtít, klidně mu všechno vysvětlí, ale teď by je mohl alespoň pozdravit. Ten úsměv ho trochu nakrknul. Jako mávnutím kouzelného proutku se mu vrátila jeho mrzutá nálada. Když bylo jasné, že on konverzaci asi nezačne, ujala se toho ona „milá“ malá dáma před ním.

„Dobrý den“ jemně modelovaný sametový hlas, jasně vyslovující každou hlásku doslova pohladil jeho uši. Zřetelně slyšel cizí přízvuk, ale bylo očividné, že žena se češtině učila pod dohledem odborníků a ne samostudiem. Začínala ho zajímat ještě víc. Vůbec celá tahle rodinka ho začala nějak podezřele zajímat.

„Dobrý den.“ Rozhodně nehodlal být zdvořilí. Dneska na to neměl ani sílu ani náladu. Ženu před ním to ale vůbec nerozhodilo, jenom její drobný úsměv dámy se ještě rozšířil, což mělo za následek ještě větší mrzutost mužského elementu téhle podivné trojky.

„Omlouvám se, že obtěžuji. Nezdržím vás dlouho. Jenom jsem vás přišla pozvat na večeři.“ Na okamžik se odmlčela, jako by čekala na nějakou reakci z jeho strany, když se ničeho nedočkala, plynule navázala dál. „Bydlím ve druhé polovině domku. A napadlo mě, že tu asi nebudete mít nic k jídlu. Je mi jasné, jak musíte být unavený po tak dlouhé cestě. A rozhodně vás nechci do ničeho nutit. Pokud budete mít hlad a nebude vám vadit japonská kuchyně, klidně přijďte. Stačí zazvonit.“ S posledním slovem se otočila, popadla blonďaté dítě za ruku a zašla do dveří vedoucích k druhé polovině domku, které se za ní s tichým „klap“ zavřeli. Petera tam nechala stát úplně zkoprněného šokem.

„Co se to dneska kruci děje? Jsou snad nějaký skvrny na slunci, nebo co?“ potichu si bručel pod nos, zatímco zavíral dveře, jakmile si uvědomil, že v nich zůstal stát jak blbec. Cestou nahoru po schodech, kde si konečně chtěl vyndat věci z tašky, aby se mohl osprchovat, si stále něco bručel pod nos. „Nejdřív potkám někoho, kdo vypadá jako jeden ze sedmi trpaslíků, pak se nervově zhroutím a řvu několik hodin jak hysterická ženská a nakonec mi na dveře zazvoní cizí mrňavá ženská s chováním a vzhledem gejši a zve mě na večeři, s tím, že je moje nová sousedka a podle ní prostě musím mít hlad. Kdo má kruci hlad, já teda ne.“ Jen co to dořekl, ozval se zvuk, který jasně dokazoval, že jeho žaludek je úplně jiného názoru. Hlasité zakručení ozývající se z míst kde se nacházel trávicí trakt, po chvíli nahradila prudká křeč, jak se jeho nenasycený žaludek dožadoval nějaké potravy.

Peter s chutí a rád zaklel, ještě si pamatoval některé nadávky, které použil jen před několika málo minutami. Teď už rozhodně nebude mít šanci po rychlé sprše se uvelebit na sedačce a prostě a jednoduše usnout. Jeho žaludek se bude dožadovat stravy a to tím nejzákeřnějším způsobem. Hlasitými zvuky a prudkými neočekávanými křečemi. Měl dvě možnosti. Zavolat někam pro jídlo a čekat než mu ho dovezou, nebo se osprchovat, obléct se a jít vedle na večeři. Schůdnou se v tuhle chvíli zdála být jenom jedna. Kapitulace.

S mumlanými nadávkami na svůj tupý žaludek, který se probral k životu v tu nejhloupější dobu, se sehnul, z tašky vytál toaletní taštičku a ručník. A vztekle odpochodoval do koupelny, aby si dal alespoň rychlou sprchu. Plynulý přísun nadávek na sebe, svůj žaludek a všechno kolem toho nepřerušil ani ve sprše. Dokonce ani, když se soukal do čistého oblečení, jak jinak než opět černého nepřestával klít. Přecházel plynule z češtiny do angličtiny a zpět.

Když stál před sousedními dveřmi a chystal se zazvonit, byl si skoro stoprocentně jistý, že vyjmenoval všechny nadávky a sprostá slova, která znal a možná i některé o kterých netušil, odkud se vzali. Minimálně dvakrát. Nakonec klení rázně utnul, i když se mu některé výrazy zas a znovu drali na jazyk. Zvedl ruku a rychle stiskl zvonek, než si to rozmyslí a vrátí se k sobě a do rána se bude převalovat na sedačce s  žaludkem řvoucím hlady.