5.   Kapitola

Ve dnech jako je tento, je každému líto, že musí do práce nebo školy, místo aby trávil čas venku, nastavoval tvář slunci a příjemnému vánku, který lehce povlával vším, co se mu dostalo do cesty a poddalo se mu a větve stromů tiše ševelili, jak se vítr proháněl mezi jejich listy. v jedné ulici, lemované sakurami, jejichž něžně růžové lístky se s neochotnou ladností snášeli na křídlech větru k zemi, aby jí pokryli jako růžový koberec, panoval klid, ticho a pohoda, kdy nic nenarušovalo status quo, nic nevybočovalo ze zažitého běhu věcí. To se ale mělo celkem brzy změnit.

Kolem poledne, kdy v ulici bývá největší klid, protože většina lidí je v práci, ve škole nebo kdekoli jinde, se v panujícím tichu ozval zvuk předení motoru drahého auta. Jen o chvíli později se zpoza roku vytvořilo černé nablýskané auto značky BMW s chromovanými detaily. Na první pohled bylo jasné, že se jedná o velmi drahé auto.  V této ulici nikdo takové auto nevlastní, nejenže by tady nejspíš nebydlel, ale navíc všichni by ho tu znali. Cizinci sem do této části města nezavítají tak často, spíš se motají kolem centra a jeho přilehlých částí, když už se to stane tak hledají někoho konkrétního anebo se ztratili. S tichým předením se vůz prodíral ztichlou ulicí do její zadní části, kde stáli dvojdomky. Chvíli to vypadalo jako by touhle ulicí jen projíždělo, a že se jedná o jeden z dalších případů ztracených cizinců, kteří se v tomto městě nevyznají. Jenže najednou auto před jedním z posledních dvojdomků v ulici bezhlesně zastavilo.

Nic se ale nedělo. Auto stálo jako tichý přízrak, nebo jako šelma číhající na svou kořist, která stále nepřicházela. Až po několika minutách se s tichým klapnutím otevřeli dveře a z nich se znatelným zaváháním vystoupil muž.

Ale jaký! Možná instinktivně, možná jenom dílem štěstěny nebyl nikdo doma, protože ve chvíli kdy by ho uviděli nezadané, rozvedené a možná že i vdané ženy, měl by chudák peklo na zemi. Okamžitě by se na něj slétly jako vosy na med. A neměl by kousek klidu, je jasné, že se to za chvíli rozkřikne a všechny se sem přihrnou, naštěstí teď v tuhle chvíli byl klid.

Muž měl světlé vlasy zabarvené dozlatova s lehce medovým nádechem. Vláli mu kolem hlavy jako hříva a dopadali na ramena, svalnatá široká ramena, která vypadala, že by zvládla unést snad cokoli, co by si jejich vlastník usmyslel, ta se sužovala přes vypracovaný hrudník do úzkých boků. Celý trup byl zahalen do černého přiléhavého trika s krátkým rukávem. Přes jeho lehkou látku prosvítaly pevné svaly břicha i zad, které se s každým pohybem jejich majitele svůdně zavlnili. Černé triko bylo zastrčeno do stejně černých džínů obepínajících štíhlé úzké boky, které se rozdělovaly do dlouhých svalnatých nohou.

Jak bylo jasně na první pohled viditelné, byl celý oblečen v černé barvě, a zdálo se jako by ta barva byla jeho součástí, jeho přirozeností. Dokonce i kožená bunda, kterou měl v ruce, byla černá jako půlnoc. Když se s elegancí pantera konečně vypnul do plné výšky, většina žen by musela zaklonit hlavu, aby mu viděly do obličeje. Dokonce i někteří muži by museli pozvednout oči, aby viděli do těch jeho.

Jeho oči skrývaly černé sluneční brýle, aby mu skotačivé paprsky poledního slunce nesvítili do očí. Plné pevné rty měl nyní sevřené do úzké linky, na tváři jasně patrný netečný výraz. Bylo pravděpodobné, že váhal, jak se má v tuhle chvíli tvářit.

Zůstal chvíli stát u auta a jen se rozhlížel po okolí, jako by něco hledal. Nebo možná někoho. Zdálo se, že to pravděpodobně nenašel, protože ramena mu nepatrně poklesla spolu s hlavou, na okamžik poraženecky svěšenou.

Muž se zhluboka nadechl, pak ještě jednou, jako by potřeboval něco pořádně rozdýchat, nebo možná dodat odvahy. Rozhodným gestem zabouchl dveře od auta a pomalím plavým krokem šelmy zamířil k dvojdomku před sebou.

Několik metrů před domkem se zastavil a chvíli ho jenom tak pozoroval, než ho něco přimělo zvednout ruku a pomalím plynulým pohybem sundat brýle z nosu a odhalit tak světu svoje ledově modré oči. Právě teď v nich ale nic z ledového nebylo, tedy kromě již zmiňované barvy.

Jen tam tak stál a díval se, když se mu do pohledu začala vkrádat bolest. Půlka dvojdomku s dřevenou terasou natřenou skořicovou barvou stejně jako trámy, dveře, okna a zábradlí, které příjemně kontrastovali s bílou omítkou domku, sebou nesla spoustu vzpomínek na milovanou osobu. Spousty krásných vzpomínek.

Muž věděl, že druhou polovinu domku obývá nějaká žena s dvěma dětmi, starším chlapcem a menší holčičkou.  Dozvěděl se to z dopisů, které dostával. Chodily v pravidelných intervalech s přesností hodnou čerstvě seřízených švýcarských hodinek. Miloval je stejně jako osobu, která je psala. Vždycky čekal s netrpělivostí na pošťáka, až mu vhodí do schránky smetanově zbarvenou obálku plnou milých slov a novinek z rodného hnízda. Dopisy byly vítané zpestření z jeho jinak uspěchaného života a milé připomenutí domova a rodného jazyka.

Stál na místě, kde se před okamžikem zastavil a nechával myšlenky volně toulat, zatímco sledoval domek, ve kterém bude teď nějakou dobu žít. Jeho myšlenky se zatoulaly dál do minulosti a on nechtěl vzpomínat, teď ještě ne. Na to bude dost času později. Skoro násilně odtrhl myšlenky od vzpomínek, nad kterými nyní opravdu nechtěl a nemohl přemýšlet. Ještě je na to příliš brzy.

Rychlím pohledem se podíval se na hodinky a v šoku se mu lehce rozšířili zorničky. Už tu stál skoro dvě hodiny. Musel být ztracen v myšlenkách víc, než si myslel, pokud takhle nevnímal čas. To se mu nestalo už hodně dlouho. S mírně ironickým úsměvem se otočil, chystajíce si dojít do auta pro věci, když do něj cosi narazilo. Pravda skoro nic necítil, protože to co do něj narazilo, nevážilo skoro nic, tedy alespoň vzhledem k němu, ale šokem z nárazu lehce zavrávoral. Naštěstí se mu téměř okamžitě podařilo chytit balanc.

Jenže překvapení ještě neměl být konec. Jeho šok se mnohem víc prohloubil, když zjistil, co to do něj narazilo. Byl to skřítek, určitě. Pro jistotu lehce protřásl hlavou a rychle za sebou několikrát mrknul. Chlapec před ním mu nesahal ani po ramena. Byl tak drobný, že kdyby ho chytnul do náruče, skoro by se tam ztratil. Měl štíhlé tělo, které navazovalo představu, že při silnějším stisku by se rozlomilo napůl. Hlava se záplavou delších černých vlasů spadajících mu do obličeje, byla skloněná, takže tomu drobečkovy neviděl do obličeje.

Než se stačil vzpamatovat z myšlenky, že se pravděpodobně dostal do říše pohádek a právě potkal jednoho ze sedmi trpaslíků, odskočilo to stvoření od něj jako by se spálilo o horká kamna, prudce to zvedlo hlavu a vytřeštilo to na něj obrovské temné oči. Díky šoku, překvapení a strachu, u toho se muž na okamžik zarazil, protože mu vůbec nedával smysl, se zdáli být obrovské skoro přes polovinu obličeje. Konečně se, ale muži potvrdila jeho domněnka, že se pravděpodobně jedná o chlapce. I když byl obličej jemně utvářený, bez pochyby se jednalo o chlapeckou tvář.

Už, už otevíral pusu, aby se toho skřítka zeptal, co tu dělá, kde se tady vzal a kde má Sněhurku, když ten drobek před ním začal couvat, jako kdyby právě viděl rozzuřené zvíře. Pohyby byli sice plynulé, ale pomalé jako by ho nechtěl vyprovokovat k útoku nějakým prudkým nebo zbrklým pohybem.

Absolutně nechápal jeho chování, ale bylo více než očividné, že to malé stvoření k smrti vyděsil. To jak před ním ustupoval, jako kdyby ho měl každou chvíli zabít v nějakém maniakálním stavu agrese, ho tak překvapilo, že na okamžik zamrzl na místě. Strach doslova křičel z každého pohybu toho drobného štíhlého těla. Svaly byli napjaté, jak byl ten kluk připravený dát se okamžitě na úprk, kdyby mu k tomu zadal nejnepatrnější důvod.

Vůbec si neuvědomil, jak se to stalo a ten skřítek byl pryč. Zaběhl do dveří patřící k druhé polovině dvojdomku. Hned na to slyšel cvaknutí zámku a zachrastění řetězu na dveřích. Čekal, jestli uslyší posouvání botníku, nebo dokonce skříně ke dveřím, ale místo toho se jemně poodhrnula záclona v okýnku vedle zabedněných dveří.

V tu chvíli, kdy ten kluk zaběhl do druhých dveří, mu konečně všechno začalo pomalu docházet.